Tak nevím. Mám album „Mezmerize“ (alias první díl dvojalba „Mezmerize/ Hypnotize“, jehož druhá část se má na prodejních pultech objevit až později v letošním roce) považovat za odrazový můstek, který arménsko - americké hvězdičky SYSTEM OF A DOWN katapultuje až k nebeským výšinám hudebního šoubyznysu? Mám mu rozumět tak, že z S.O.A.D. se přes noc staly světové hvězdy toho nejtěžšího kalibru? Soudím, že ano, respektive že alespoň všechny předpoklady tomu nasvědčují. Tahle kapela si totiž se svými dosavadními počiny vybudovala neotřesitelnou pozici jedné z nejoriginálnějších tváří moderních odnoží těžkého kovu, vystavěné jak známo na atypickém ethno-emo-hard coru, míšeném s prvky punku a thrash metalu. Vždyť vzpomeňme jen na obrovský úspěch posledního klasického řadového alba „Toxicity“ (2001), po němž se do té doby prakticky neznámí S.O.A.D. stali předmětem zájmu všech myslitelných médií, včetně těch televizních, a nebylo snad dne, kdy by člověk (ať už v jakékoliv forměú nezaznamenal některou ze skladeb „Chop Suey!“ nebo „Toxicity“. K tomu čtyřletá nahrávací pauza okořeněná jen živým vystupováním a prostor pro vznik megastars byl najednou tady.

I když, samozřejmě že se tomu muselo ještě trochu pomoci. Není podstatné, zda vědomky či nevědomky, důležitý je výsledný efekt, který bych v tomto případě charakterizoval jako doslova hromadně účinný. Nejen v tom smyslu, v jakém byli S.O.A.D. vždy hrůzu nahánějící dynamitovou náloží (na níž ještě před explozí kdosi nakreslil plačící dětský obličej), ale rovněž v tom, jak teď s jejich doširoka proklamovanými a kupodivu ne zas tak devastujícími účinky nejspíš narůstá i počet jejích veřejně se hlásících příznivců. Tenhle proces by se dozajista dal nazvat i přibližováním se vkusu všelidových mas, ovšem to zní málem jako podbízivost a o tu tady zcela určitě nejde. S.O.A.D. prostě prošli dalším vývojovým obdobím, trošku nám zestárli, pročež teď zní maličko učesaněji a stravitelněji, především co se brutality výrazu týče. Hravé laškování s arménským folklórem a všelijakými nerockovými škatulkami však zůstalo a ačkoliv to vlastně zní nelogicky, hlavně to má na svědomí onen hromadně účinný dopad. A mohlo být ještě lépe, kdyby se (bůhví proč) mikrofonu na úkor Serje Tankiana nezvykle často nezmocňoval také kytarista a hlavní autor hudby Daron Malakian. Nic proti jeho zpěvu, ale naprosto nechápu, jak se může někdo dobrovolně vzdát (byť i jen zčásti) takového hlasového fondu, jakým Tankian vládne (soudím, že není třeba připomínat, že byste jej hravě poznali mezi miliónem dalších hlasů), na úkor přece jen docela obyčejného vokálu Malakiana. Protože zatímco Tankianovi stačí v úvodní skladbě „B.Y.O.B.“ zazpívat hravé „Lalalalala“ a okamžitě si získá na svou stranu každého, kdo ho právě zaslechne, Malakian musí odzpívat několik dalších písní, aby jej vůbec bylo možno zaregistrovat jako regulérní a k S.O.A.D. patřící hlas.

Samotné album (jehož obal mimochodem zdobí malůvka Vartana Malakiana, otce koho jiného než Darona Malakiana) vlastně otvírá až zmiňovaná skladba „B.Y.O.B.“, poněvadž úvodní intro „Soldier Side“ plní jen funkci jejího kratičkého prologu (i když pravda hned od začátku v poctivém duchu S.O.A.D.). Nenápadná ale silná melodie jak v pomalém refrénu, tak i v následujících výbuších rytmické zběsilosti předznamenává další dění na albu, jenž za pomoci vcelku interesantního lyrického doprovodu (ve znamení tradičních útoků a narážek na současný svět a americkou společnost) stoprocentně zaměstná všechna posluchačova centra pro ukládání si příjemných a nezapomenutelných zkušeností a zážitků. V dalším trháku „Revenga“ (který bych mimochodem nejspíše pasoval na plnohodnotného nástupce dříve vzpomínaných hitovek), v „Cigaro“ a v „This Cocaine…“ plnými hrstmi drsné neurvalosti, v „Question!“ a „Sad Statue“ mocnými údery žhavě emotivních melodií a třeba v „Radio/Video“ nejen evokací RED HOT CHILLI PEPPERS, ale i nenápadným motivem signalizujícím kulturu daleko na východ od zdejších zemí. Narazíme však i na spoustu dalších detailů, u kterých se vyplatí pozastavit se, zejména pak pro jejich zdánlivou nenápadnost. Tady mám na mysli roztomilé drmolení slovíčka „Everybody“ ve „Violent Pornography“, počítačově rozechvělý úvod „Old School Hollywood“ či zcela nečekaně baladický podtext závěrečné „Lost In Hollywood“.

A jsme u toho. Pokud se nemýlím, právě jsem se v pozitivním smyslu zmínil o každé z jedenácti skladeb alba, které je právě předmětem mého zájmu. Nevím jak komu, ale mě se právě tohle moc často nestává. Vlastně jen výjimečně. Tak výjimečně, nakolik je nejspíš výjimečné i „Mezmerize“. Definitivní, kompaktní album definitivní a kompaktní kapely, která ví, kde je její místo, a také jak si ho obhájit a zároveň se přitom co nejúspěšněji „prodat“. Ve finálním zúčtování tak musím dojít k absolutoriu, z nějž ovšem považuji za nutné srazit půlbodík za částečnou odstávku Tankiana. Tenhle krok by totiž jednou mohl být vnímá jako chyba, o jejímž skutečném dopadu se zatím můžeme jen dohadovat. A říkejte mi třeba puntičkář.